23. září : Čeští veterináři se vrátili z Keni, kde očkovali stovky zvířat proti vzteklině. Nyní se připravují na Světový den vztekliny

 

Zvířata na místa očkování přivádí také děti. Právě ony jsou častými obětmi pokousání zvířaty.

Brno, 23. září - Čeští veterináři mají za sebou měsíc náročné práce v Keni. V odlehlých končinách africké země naočkovali během několika týdnů stovky psů, koček, oslů a velbloudů proti vzteklině. Projekt s názvem Mt. Kulal Rabies Control běží už od roku 2006 s cílem prevence smrtelných případů vztekliny u tamních domorodých obyvatel, a to právě prostřednictvím preventivní vakcinace psů a dalších zvířat. Odborným garantem celého projektu je Veterinární a farmaceutická univerzita Brno a od letošního roku je realizován a financován nedávno vzniklou nevládní organizací Veterináři bez hranic ČR/Vétérinaires sans frontières Tchèquie, o.p.s.

Čtyřčlenný tým veterinárních specialistů se z Keni vrátil zrovna v měsíci, kdy se v 50 zemích světa uskuteční happeningy a doprovodné akce v rámci Světového dne vztekliny, který připadá na 28. září 2010. Tato kampaň má za cíl globálně podpořit očkování zvířat proti vzteklině jako cestu prevence lidských úmrtí. Kromě práce českého týmu v Keni je letos symbolickým příspěvkem ke Světovému dni vztekliny očkování psů brněnských bezdomovců, kterou Veterináři bez hranic ČR organizují v úterý 28. září ve spolupráci s Magistrátem města Brna a brněnskými veterináři.

„Na území ČR nebyla vzteklina v posledních letech diagnostikována a území je tak považováno za vztekliny prosté. Je to výsledek především zákonem nařízené injekční vakcinace psů a dlouhodobě probíhající orální vakcinace lišek," říká Doc. MVDr. David Modrý PhD., koordinátor projektu. „Úspěchy vakcinace zvířat v Evropě stály v pozadí myšlenky vyzkoušet její proveditelnost v odlehlých pasteveckých komunitách v severní Keni. Tak vznikl projekt Mt. Kulal Rabies Control, pro který se, nyní už v rámci organizace Veterináři bez hranic, snažíme získávat finanční prostředky od soukromých dárců. V rámci akce Světový den vztekliny tak chápeme naší činnost jako drobný, ale rozhodně ne nevýznamný příspěvek ČR k celosvětové snaze o omezení lidských úmrtí v důsledku tohoto infekčního onemocnění," uzavírá David Modrý.

Vzteklina je virové infekční onemocnění postihující nervový systém zvířat a člověka. Nejčastější cestou infekce bývá pokousání vzteklým zvířetem, při němž je virus vylučován především ve slinách. Pokud není bezprostředně po pokousání zahájena léčba, onemocnění je vždy smrtelné. Nejvíce ohroženou skupinou jsou děti, které jsou obvykle v nejužším kontaktu se psy - podle statistik umírá ve světě díky vzteklině každých 10 minut jedno dítě.

Proto je také „keňský projekt" zaměřen hlavně na vakcinaci psů, kteří jsou hlavním rezervoárem infekce pro pastevce domorodých kmenů Samburu, Turkana, Rendille, Gabra  a Elmolo, kteří v oblasti žijí. Během srpna a září 2010 naočkoval český tým stovky zvířat v 9 osadách. Projekt probíhá v nedostupných oblastech, kam se díky finančním, bezpečnostním a logistickým problémům veterináři tamní veterinární správy takřka nevydávají.

Kromě vakcinace samotné je součástí projektu finanční pomoc obětem pokousání zvířaty, a to formou úhrady postexpoziční vakcinace, která při ceně 100 USD na pacienta je pro místní obyvatele zcela nedostupná. Tato část projektu probíhá ve spolupráci s projektem MEDELA Lejly Abbasové. Od roku 2006, kdy byl český tým v Keni poprvé, byl ve vakcinované oblasti zaznamenán pouze jediný smrtelný případ vztekliny.

Zážitky, zkušenosti a fotografie k projektu českého týmu veterinářů naleznete na oficiálních stránkách nevládní organizace Veterináři bez hranic ČR www.vsf-cz.eu.   

Veterináři bez hranic VSF-cz.eu

 Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

Lucie Stejskalová, tisková mluvčí

tel: +420 541 562 010, mobil: +420 724 321 352,

e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  

           www.vfu.cz

Častou obětí pokousání zvířaty jsou děti předškolního věku, na ty (a nejen na ně) je zaměřen program plné úhrady post-expoziční terapie (PET), na který přispívá český nadační fond Asante Kenya Lejly Abbasové

Vakcinována jsou štěňata od věku 8 týdnů

Vakcinaci každého zvířete si veterináři zaznamenávají

Český tým v akci - vakcinace psů domorodých obyvatel

Také místní skot projde veterinární prohlídkou českého týmu

Kromě psů, oslů a koček jsou vakcinováni i velbloudi

Vakcinace

Pátek 3.9. TURKÁNŠTÍ PSI V LOIYANGALANI A OKOLÍ

Jméno Loiyangalani znamená v překladu „místo stromů" a skutečně v okolní pouštní krajině vyniká tato oáza hustými porosty akácií a v bezprostředním okolí pramenů také palem. Právě v palmovém háji s několika vlastními prameny se nachází náš trvalý tábor, z kterého v následujících čtyřech dnech vyrážíme za očkováním psů turkánských majitelů, jeden den věnujeme i psům v rybářských vesnicích nepočetného kmene Elmolo.

Psi z okolí jezera se od svých samburských „kolegů" z pohoří Kulal mírně liší. Turkanové jsou známí svým velmi úzkým vztahem ke psům, což se odráží nejen ve vyšším počtu psů, ale také v jejich lepší zvladatelnosti. Jejich majitelé tak mnohem častěji sami zvládnou při očkování psy fixovat, i dospělé psy navíc k očkování přivádí také děti.

 Negativem tohoto úzkého soužití je vyšší riziko přenosu infekcí, kraj kolem jezera Turkana je nechvalně známý nejvyšším výskytem echinokokózy člověka na světě, zdrojem infekce je právě pes.

Předkové kmene Turkana přišli k jezeru z oblasti Karamoja v Ugandě, původně jako pastevci skotu. V drsných suchých oblastech kolem jezera se z nich ovšem stali úspěšní rybáři a právě rybolov je dnes hlavním zdrojem příjmů obyvatel žijících kolem jezera. I tak však vlastnictví domácích zvířat (kozy, ovce, velbloudi, osli) přetrvává a část rodin obvykle migruje ve vnitrozemí daleko od jezerních břehů.  

Pro naši práci však v okolí jezera zůstává cílovým zvířetem pes a kočka.

NA CESTĚ K JEZERU  - OD SAMBURŮ K LIDEM KMENE TURKANA A ELMOLO

Po ranním očkování velbloudů a psů ve vesnici Loruko Eibor se vydáváme na cestu k jezeru Turkana, kde je naším cílem městečko Loiyangalani.

Jezero Turkana bylo jako jedno z posledních velkých riftových jezer Evropany objeveno teprve roku 1888 během výpravy rakouskouherských cestovatelů hraběte Samuela Telekiho a Ludwiga von Hohnela, kteří jej nazvali Rudolfovým jezerem po korunním princi. Za své pozdější „alternativní" jméno „Jade sea" (= Nefritové moře) jezero vděčí zelenomodré barvě hladiny.

Současný název odráží jméno kmene, který obývá část břehů - Turkana.  

Okolí jezera proslavily především archeologické nálezy rodiny Leakeyových, které vnesly nové poznatky do oblasti lidské evoluce. Bezodtoké jezero je na severu napájeno řekou Omo a jeho hladina se táhne od hranic s Etiopií jižním směrem v délce 250 km.

Po několika dnech v suché pláni pod východními svahy Kulalu  a po 5 hodinách v autě se po příjezdu k jezeru vrháme do vln bez ohledu na zkazky o zdejších krokodýlech. Do Loiyangalani dojíždíme již po soumraku, který tady nedaleko rovníku přichází již po půl sedmé.

Úterý 31.8. RANNÍ OČKOVÁNÍ VELBLOUDŮ 

Přestože hlavním cílem kampaně je vakcinace psů, v Olturotu využíváme část vakcín a očkujeme i dostupné velbloudy.

O vzteklině velbloudů neexistuje mnoho informací, v Olturotu a jeho okolí v uplynulých třech letech došlo k několika případům klasické klinické vztekliny spojené s agresivitou a napadáním dalších zvířat ve stádě v terminální fázi infekce. Následné serologické vyšetření vzorků krve, které jsme odebrali v minulém roce, prokázalo i u neočkovaných velbloudů překvapivě častý výskyt protilátek, svědčící zřejmě o kontaktu s virem.

Samotná vakcinace velbloudů není nijak technicky náročná, problémem je jejich vysoký počet (jen v Olturotu prý několik set) a především pak roztroušenost stád a jejich pohyblivost v nekonečných pláních pouště Chalbi a pláně Korante. I tak by stálo za úvahu zařadit rozsáhlejší vakcinaci do plánu kampaně pro rok 2011, možná i za cenu vytvoření samostatného mobilního minitýmu věnujícího se jen velbloudům.

Pondělí 30.8. - ZPÍVAJÍCÍ STUDNY V OLTUROTu 

Teprve při putování a práci ve skutečně suché oblasti Evropan pozná, že voda je opravdu základním předpokladem pro život. Problémy s vodou se stávají klíčovou otázkou Afriky pro třetí tisíciletí. Sever Keni patří k oblastem s aridním klimatem a srážky zde obvykle nepřesahují 200 mm za rok. Typická jsou dvě období dešťů, zhruba v březnu-dubnu a říjnu-listopadu. V nejsušších oblastech kolem jezera Turkana nebo v poušti Chalbi však i „období dešťů" znamená jen několik málo deštivých dnů.

Již v předchozích dnech jsem zmínil nedávné hynutí dobytka způsobené katastrofálním suchem v uplynulých dvou letech. Střízlivé odhady z Keni hovoří o 100.000 uhynulých kusech skotu, přičemž nejvíce zasaženou oblastí je právě dno Afrického riftu a oblasti podél etiopské hranice, okolí Kulalu a Turkany nevyjímaje. V rodině našeho asistenta Rashida ze 48 krav přežily 3, z deseti velbloudů jeden.  Severní Keňa v posledních staletích nikdy neoplývala nadbytkem srážek a místní ekosystémy stejně jako společenství lidí a domácích zvířat se na dlouhá období sucha do jisté míry adaptovala. Právě nomádský způsob života většiny zdejších etnik, resp. migrace za pastvou je reakcí na proměnlivé srážky. Sejdou li se však po sobě dvě či tři na srážky slabá období dešťů nebo neprší-li vůbec, dobytek začíná hynout, především z nedostatku potravy a vysílením z dlouhých migrací. Po posledním dlouhém suchu navíc přišly přívalové deště a suchem vysílená zvířata dále hynula během povodní a v důsledku rychle se šířících infekcí.  Klimatické výkyvy a postupná desertifikace Afriky dávají tušit, že podobných katastrof bude přibývat. Slibnou reakcí humanitárních organizací, OSN i afrických vlád jsou snahy o možnosti pojištění celých zemí i jednotlivců proti důsledkům klimatických katastrof. Právě v oblasti nedalekého Marsabitu probíhá pilotní testovací fáze jednoho z těchto projektů, sledující především reakce pasteveckých komunit a jejich ochotu pojistné částky splácet.

Přestože se v maximální možné míře snažíme zahrnout do vakcinační kampaně i psy nomádů, centra naší vakcinační kampaně představují především trvalé osady, které leží v blízkosti povrchové nebo podzemní vody. Jednou z nich je vesnice Olturot ležící v polopouštní krajině s řídce rostoucími keřovými i stromovými akáciemi, jež se stala na tři dny naší základnou pro práci podél východního úpatí Kulalu. Při cestě autem za nezbytou pitnou vodou asi kilometr za vesnicí my, kteří jsme zde poprvé, objevujeme malý zázrak. Hustý porost akácií a keřů jakoby představoval oponu, za kterou se otevírá barevná „operetní" scenérie. Z písečného dna širokého suchého řečiště vyrůstají skupinky palem mezi kterými leží na dvě desítky studní kolem kterých kypí čilý ranní ruch.

 Prostranství mezi studnami křižují stádečka krav, koz, ovcí, oslů a velbloudů a na betonových krytech studní stojí hloučky pestrobarevných  bojovníků kmenů Samburů a Rendille a z hlouby studen vždy ve dvojicích či čtveřicích vytahují plastová vědra s vodou.

Operetní ráz této scenérii dodává jejich melodický zpěv, který synchronizuje neúnavné pohyby rukou vytahujících na provazech vědra s vodou. Každá studna patří konkrétní rodině a má svoji melodii, jejíž zvuk se mění i podle toho, zda jsou muži narovnáni a nalévají právě vodu do koryta napajedla a nebo naopak sehnuti nad dlouhými provazy okovu a zpívají do hlubiny studny.

Po ranním osvěžení těla i ducha u studní nasedáme do auta a přesunujeme se do hodinu vzdáleného Arapalu, kde očkujeme psy a kočky na zápraží místní školy skoro do soumraku.

Neděle 29. 8. - PRŮŘEZ AFRICKÝM VAKCINAČNÍM DNEM

Jednou z největších nočních můr, kterou zažíváme, není riziko spojené s manipulací s polodivokými psy, možnost podvečerního setkání s levhartem, lvem, hyenou, štírem či hadem nebo permanentní možnost strávit se střevními obtížemi noc na latríně ale obava o vakcíny. Jejich transport a přechovávání v podmínkách zdejších teplot a při absenci jistého zdroje elektrické energie je technickým oříškem. Každý den sice můžeme ocenit výhody robustní cestovní lednice jihoafrické firmy Engel, kterou nám zapůjčili kolegové z VSF Germany ale i tak třeba co chvíli kontrolovat teplotu a během noci se střídat v hlídkách a vypínat a zapínat motor Landroveru či generátoru.

Vakcinační kampaň v místních podmínkách by nebyla možná bez znalosti místních podmínek a spolupráce s místní komunitou. I přes to, že do zdejších vesnic David Modrý s různými projekty přijíždí již řadu let a v Gatabu  je dokonce členem rady stařešinů, využíváme navíc služeb našich domorodých asistentů, kteří mají úkol předem informovat o našem příjezdu, organizují v rámci možností plynulý průběh vlastní vakcinace a zprostředkovávají komunikaci s majiteli zvířat kteří většinou nemluví anglicky.

Typický africký vakcinační den začíná co možná nejdříve ráno, dokud slunce nezačne příliš pálit. Ne však před osmou, kdy by stejně nikdo z místních nepřišel. Již z předchozích let v každé osadě máme tradiční stinné místo, kde vše potřebné pro očkování vybalujeme. Nejdříve se objeví zvědavé a usměvavé děti, které s našim kočovným cirkusem vydrží i celý den, jsou totiž prázdniny.  

Právě ony často přivádějí první zvířata, většinou štěňata nebo kočky. Vyhlášenou akci „Lízátko za kočku nebo psa" záhy přerušujeme z důvodu nedostatku lízátek.

V naší klientele zásadně převažují psi, koček je o poznání méně a v některých vesnicích skoro chybí. Nově očkovaní psi jsou vyfoceni, revakcinovaní dostávají nálepky do očkovacích průkazů z minulých let. Každý majitel zvířete navíc obdrží informační leták vysvětlující prostřednictvím fotografií a textu ve svahilštině rizika spojená se šířením vztekliny, postup co dělat při kontaktu s podezřelým zvířetem a podstatu a význam vakcinace.

Během poledních hodin kdy rtuť teploměru vyleze ke 40° ve stínu (je-li vůbec nějaký) příliv zvířat ustává a naší relativní nečinnosti obvykle využívají místní podnikavé ženy s nabídkou domorodých artefaktů, tzv. „kuria". Během několika dní tak máme kompletní bojovou výzbroj, korálky všech tvarů i barev a kuchyňskou výbavu, za niž by se nemusela stydět žádná samburská nevěsta. Naproti tomu oběd většinou chybí.

Pokud se odpoledne nepřesouváme na jiné místo, vakcinujeme až do soumraku. Následuje večeře z vlastních zdrojů nebo využíváme či zneužíváme ochoty rodin našich asistentů, stálou a jedinou nabídkou místních kuchařů je koza ve vlastní šťávě s rýží nebo plackami chapati. Očkovací průkazy chystáme při svitu baterky nebo petrolejky většinou dlouho do noci.

Pátek 27.8. - SAMBURŠTÍ PSI

Už v hodinách dějepisu jsme se učili, že psi byli jedním z prvních domestikovaných druhů zvířat. V blízkosti člověka a jeho ohně nacházeli bezpečí před silnějšími predátory a po setmění i zbytky lidské kořisti. Na oplátku pak štěkotem upozorňovali člověka na blížící se šelmu či nepřítele (v podstatě díky svému vlastnímu strachu a potřebě lidské obrany), doprovázeli jej na loveckých výpravách a později při putování se stády dobytka za bohatší pastvou. Podobným způsobem dodnes žijí i samburští psi a je na nás, abychom tomu přizpůsobili organizaci vakcinace a manipulaci s nimi. Nespornou výhodou je, že v kraji Samburů se běžně nevyskytují toulaví psi bez majitele, pokud se nějaký pes od vesnice vzdálí, stane se najisto zpestřením jídelníčku levhartů nebo hyen. Samburští psi ve vesnicích Gatab, Losikiriashi a Olturot nejsou až na výjimky zvyklí na fyzický kontakt s člověkem a pokud jsou připoutáni na vodítko, tedy spíše provaz, většinou bojují jak o život o to aby se dostali znovu „na svobodu".

Přes prvotní rozpaky a nervozitu při manipulaci s nimi jsem nabyl silného dojmu, že pes cenící zuby a vrčící na všechny kolem, má jen touhu vyprostit se a utéci z nezvyklé situace a byť je rychlejší a obratnější než člověk, kousnout jej nechce. Proto i při naočkování stovek psů došlo jen k drobným oděrkám a žádnému skutečně vážnému poranění (zatím...).

Samotný průběh očkování se příliš neliší od podzimních hromadných očkovacích akcí v Čechách. Vzpomínám na svou dvouletou veterinární praxi v Hrádku nad Nisou a každoroční zářijové hromadné očkování proti vzteklině v okolních obcích. Jeho průběh je v Gatabu, Losikiriashi a Olturotu více než srovnatelný s Dolní a Horní Suchou a Donínem. I v severočeských obcích lidé přiváděli k hromadné vakcinaci psy podobně obtížně manipulovatelné. Mnohdy byli odvázáni od boudy právě jen tento den v roce. Hrádečtí němečtí ovčáci, kólie, teriéři a kříženci všech velikostí a barev, bojovali snad ještě víc než samburští psi a na rozdíl od nich se častěji snažili svého majitele nebo veterináře kousnout. Oproti těm zdejším však nebojovali o „ztracenou volnost", po naočkování byli znovu přivázáni k boudě.

A jací tedy jsou samburští psi? Jsou štíhlí, středně velcí, s krátkou až středně dlouhou srstí a připomínají větší basenji. Zbarveni jsou od plášťově hnědé, rezavé či několika odstínů šedé po černou, až po všemožné kombinace těchto barev ve strakatých kombinacích.

Jejich kondice se mění podle hojnosti potravy, v letošním roce jsou prý v průměru hubenější než v předchozích letech. Tuto skutečnost přičítáme tomu, že díky dvouletému suchu Samburové přišli o většinu dobytka a jejich psům se tak snížila možnost přiživit se na mrtvých zvířatech, placentách a zbytcích po „hostině" lidí.

Čtvrtek 26.8. - GATAB

Ve čtvrtek 27.8. ráno opouštíme přívětivou náruč " zájezdního hostince" South Horr River Kiosk a po více než hodině jízdy zeleným údolím, sevřeným masivy pohoří Ngyiru a Ol Doinyo Mara, vjíždíme na otevřenou písečnou  pláň Korante. Na několik okamžiků se nám v trnité buši mihnou dvě Grévyho zebry, dost možná jedny z posledních svého druhu žijících mimo území rezervací a národních parků.

Na obzoru se před námi rýsuje masiv pohoří Kulal, cíl naší cesty. Několik desítek kilometrů před tím, než začneme stoupat kamenitou silnicí k jeho vrcholkům, se v krajině objevují zprvu ojedinělé, posléze již v celých polích ležící oblé lávové balvany, naznačující sopečný původ kulalského masivu.

Na temeni hřebene Kulalu leží v nadmořské výšce těsně pod 2000m vesnice Gatab, jež se stala naší první zastávkou a zároveň začátkem letošní vakcinační a informační kampaně. Ubytovaní jsme v  táboře kolegy a předsedy naší správní rady Petra Nečase s poetickým názvem Ennarraioc Chameleon Paradise Campsite (www.my-turkana.com), tvořeném prstencem útulných chýší, zbudovaných po vzoru místní samburské proutěné „architektury".

 Z vrcholku pahrbku, na jehož patě je tábor umístěn, je nádherný výhled na okolní pahorkatinu pokrytou akáciemi a trnitým bušem, která odděluje hřeben Kulalu od břehů jezera Turkana. Byl by hřích oba zdejší podvečery nevyužít k nezapomenutelnému pohledu na západ slunce nad jezerní hladinou ležící na západním obzoru skoro 1500 výškových metrů pod námi. Navíc právě tady, na vrcholku kopce s pohledem na jezero, lze být alespoň chvíli na signálu společnosti Safaricom, která nás spojuje s okolním světem.

Gatab se hodně odlišuje od vesnic, které navštívíme v následujících dnech. Svébytnost mu dodává jednak vysoká poloha blízká mrakům, spojená s častými ranními mlhami, ale především asi přítomnost vzrostlé zeleně, kterou jsou odděleny jednotlivé parcely a obydlí místních lidí. Pokud tedy nestojíte v protisvahu, procházkou po prašných cestách vesnice mnoho ze života jejích obyvatel neuvidíte, na rozdíl od otevřeného života pasteveckých vesnic v poušti a rybářských osad v přímém okolí jezera. V Gatabu je patrná také dlouhodobá přítomnost americké misie AIC, která kromě malé nemocnice a polního letiště pro misijní jednomotorovou cessnu spravuje i zdejší školu a vodovod.  I přes stávající nepřítomnosti skutečného lékaře nemocnice v Gatabu poskytuje nejkvalitnější zdravotní péči v okruhu stovek kilometrů a již třetím rokem s námi spolupracuje v programu bezplatného poskytování postexpoziční terapie vztekliny (PET) pacientům pokousaným zvířaty, na který prostřednictvím již zmíněné organizace Lake Turkana Trust finančně přispívá fond MEDELA Lejly Abbasové.

Úterý 24.8. a středa 25.8. - Z NAIROBI PŘES ISIOLO AŽ DO SOUTH HORRu

Je několik možností, jak se dostat z Nairobi k východnímu pobřeží jezera Turkana a pohoří Kulal. Když pomineme nejkratší, nejpohodlnější, ale také nejdražší cestu letecky, k dispozici jsou dvě pozemní cesty. Ta západní, vedoucí přes samburský Maralal,  kopíruje hranu Rift Valley a je nechvalně pověstná aktivitami banditů.  Východní cesta, po desetiletí nazývaná Trans EastAfrican Highway obchází pohoří Mt. Kenya od nějž směřuje na sever k Marsabitu a etiopským hraničícím.  Touto trasou jsme se z Nairobi přes města Thika, Nyeri a Nanyuki přesunuli až do Isiola, kde jsme v jednom z místních hotelů strávili noc.

Druhý den dokupujeme brambory a cibuli na místním pestrém a rázovitém trhu, naposledy tankujeme, míjíme kontrolní policejní bod při výjezdu z města a vydáváme se územím jež proslavil příběh lvice Elsy dál na sever, směrem na Marsabit. Koloniální Trans EastAfrican „Highway" se v uplynulých třech letech změnila z prašné cesty v asfaltovou silnici budovanou čínskými firmami. Jakkoli kontroverzní je čínská přítomnost v Africe, dostupnost severní Keni se po dobudování této dopravní tepny zásadně změní a otevře celý region podél etiopské hranice. Po mostě v Archers Post přejíždíme jedinou celý rok tekoucí řeku této oblasti Ewaso Ng´iro, míjíme impozantní stolovou horu Ololokwe a po několika desítkách kilometrů souvislý asfaltový povrch nově stavěné dálnice definitivně necháváme na následující týdny za sebou. Ve vesnici Merile odbočujeme ze směru na Marsabit a po takřka nepoužívané zkratce se vydáváme polopouští napříč teritoriem Samburských pastevců vstříc pohořím Ndotos a Ngyiru, abychom v podvečer dorazili do South Horru, kde opět zůstáváme přes noc.

Trh v Isiolo.

Jedna ze zastávek pro výměnu propíchlé pneumatiky.

Neděle 22.8. - KEŇA - KÍŇA - KENYATTA

Keňa získala svou nezávislost na koloniální Anglii v roce 1963 a dnes je prezidentskou republikou. Jejím prvním presidentem byl Jomo Kennyata, jehož jméno se názvu země podobá zřejmě jen náhodou  a je odvozováno z názvu korálkového pásku „kenyatta", který Jomo také téměř neustále nosil.

Keňa ve skutečnosti vděčí za svůj název své nejvyšší hoře Mt. Kenya, původně nazývané Kirinyanga. Toto jméno se údajně postupně zkrátilo na „Ki-ňa". A výslovnost  „kíňa" dnes stále ještě mnoho lidí používá místo nám známému „keňa".

Keňa je jedním z nejznámějších států východní Afriky a na rozloze sedminásobku České republiky zde žije 30 milionů lidí. Země neoplývá bohatstvím nerostných surovin a její ekonomika je závislá hlavně na vývozu zemědělských komodit (především čaje a kávy) a na cestovním ruchu.

Náš projekt je situován na sever země, kam turisté zabloudí jen minimálně. Díky tvrdým klimatickým podmínkám zde není možné prosperující zemědělství a místní etnika jsou bytostně závislá  na tradičním pastevectví skotu, velbloudů, koz a ovcí. Lidé zde žijí podle evropských měřítek v hmotné chudobě. Tento pohled je však lepší zanechat na letišti v Ruzyni. Ve všech vesnicích se setkáváme s lidmi přátelskými a usměvavými.